Něco cirkusového

Pan klíšťák

     Ztěžka vyjde po kamenných schodech. Přejde po prknech zápraží. Postaví starý nacpaný montblank na dřevěný stůl, obtloustlé a staré tělo složí na skřípající dřevěnou židli. Chvilku jenom tak sedí, dýchá, s kamenným obličejem se dívá před sebe a drobnými, obsedantními pohyby si prsty jedné ruky mne zápěstí ruky druhé. Zhubnout by to chtělo, doktoři mají pravdu. Je podzimní pozdní večer, ticho, jenom stromy, ztrácející se ve tmě veliké zahrady, občas zamyšleně a pustě zašumí, jak jimi projde závan větru. Zahučí, malátně pohnou větvemi a zase strnou, znehybní v očekávání. Proti tmavnoucí obloze se rýsují větve jabloní, nad záhonem v sousedovic zahradě unyle cinkne strašák z plechovek.
    Takže co teď, takže co teď. Otevřít oprýskanou šedě natřenou plechovou skříňku a zapnout elektriku, sejít do sklepa, kleknout si na opuchlá kolena, po částech /aby si nehnula v zádech/ odsunout těžký kovový poklop a zatočit kohoutem přívodu vody. Je víkend, město daleko, jsme zase na chalupě, sláva. Cinknout si na zápraží frťanem, to je už takový rituál. Dnes tu ale bohužel není s kým si připít, frťana si ovšem dá. Anebo spíš víno, přinesla si ho v batohu s jídlem. Navařila pro dva, všechno má v tkalounem převázaných kastrůlkách. Sekaná, segedín, knedlíky. Sušenky, punčáky, jadel a vysočina. Ráno jí u snídaně řekl, že mu volal Teska a že bude muset do Říčan i v sobotu. To tam mám jet sama? To to má těm stromům ulámat větve? Měl by ti líbat zadek, ten Teska. Pokrčil rameny, oči jako škvírky, šedivý věneček vlasů kolem pleši rozježený, tlustý obličej bledý a beztvarý. Měli by ti líbat zadek, povzdechla a vstala od stolu.
   Za prkenným, černou karbolkou natřeným plotem se rozsvítí světlo, po kamenech uličky u sousedů zašustí březové koště. Chst chst, chst chst. Ozve se vzrušený, hlasitý šepot. Jak meteš to hovno, copak takhle se v životě mete hovno? Ahoj Brabcovi! Vykřikne Marie bodře a vesele zamává rukou, i když ještě nikoho nevidí. Nazdar Nováková, dobrý den, paní Nováková, nad plot se vynoří hlavy sousedky a jejího čtyřicetiletého syna. Heleme, Pražáci se na nás přijeli podívat, tvář sousedky, pod šátkem tmavá a suchá jak obličej cikánky, je veselá a milá, šilhavý obličej jejího syna je zdvořilý a rozpačitý. Kdepak Pražáci, jsem tu sama a neříkej mi Pražák. Copak, zase Říčany? Hm. No jo, povzdechne si Brabcová a hlavy za plotem se účastně skloní jako v minutce ticha za mrtvé. Potom se zase zvednou. No a co Luboš, pořád je ještě v tý Itálii? Nene, teďka je zase v Americe, říká Marie a dívá se, jak se Karlův obličej začíná protahovat. A co on v těch elektrárnách vlastně dělá? Zabezpečovací systémy. No jo, to musí bejt hezký, takhle si cestovat. To já jsem jako ten kámen - kam ho hodíš, tam zůstane. Hlavy se zase skloní. Chst chst, chst chst. Po chvilce vrznou dveře a lampa nad cestičkou zhasne. Udělají si teď večeři, sednou si v kuchyni ke stolu a něco si s dětmi a Karlovou ženou zahrají. Marie je vídá oknem, když se večer chodí projít po vesnici, pozoruje je a cítí se velice sama. Ticho, nad stolem lampa s nazelenalým skleněným stínidlem s modrými obrázky větrných mlýnů, pět hlav, důvěrně skloněných nad červenobíle kostkovaným ubrusem. Někdy ovšem také nadávky, řev a pláč a dětský strach. Nechte toho, nechte toho obě, křičí Karel. Nenechají.
   Marie vypije sklenku vína a nalije si další. Potom odnese batoh do kuchyně, vytáhne z něj salám, pěkně ho nakrájí a na talířku si ho odnese ven. Ještě by to něco chtělo, něco... Jadel. Vrací se do kuchyně, v síni ale vytřeští oči, vyjekne, rychle se vrátí, popadne talířek se stolu, položí ho na truhlu v síni a zavře dveře. Potom nakrájí jadel na prkénko a vrátí se sýrem a salámem na zápraží.
   Také její rodný dům býval naplněný světlým, veselým, uřvaným životem, Marie je ze čtyř dětí. V jejich domácnosti vládla babička, ty nasekáš dříví, ty zajdeš na jetel králíkům... Tehdy měli ovšem staří lidé ještě jiné postavení než dneska, v téhle jiné, divné době. Jak ta se je nakomandovala, babka jedna. Pak sestry dospěly a rozešly se po světě, rodiče zahynuli při autonehodě, babička odešla brzy po nich a Marie zůstala na vesnici se svým mužem a synem. Pamatuje se, že potom, co se vzpamatovala z těch tragédií, nastaly docela hezké časy; Marie tehdy pracovala jako družinářka ve vesnické škole, její muž v malé továrničce na rukavice. Po převratu továrnu zavřeli a po nějaké době, jak se venkov stále více a více vylidňoval, zavřeli také školu a Novákovi se na stará kolena museli stěhovat za prací až do Prahy. Marie teď pracuje v knihovně, její muž dělá nočního vrátného v jednom skladovém areálu v Říčanech, když ona přichází z práce, on do své práce odchází, ráno je to zase naopak a takhle žijí celé roky. Tomáš byl vždycky chytrý, měl hlavu na počítače, vystudoval ČVUT a teď si i s rodinou jezdí po světě. A jablka očeše kdo. A pro koho. A kde má Marie vnuka, v jaké zase tramtárii? Ještě že má v knihovně kamarádky a necítí se tak sama, nakonec, její kolegyně jsou vlastně její rodina, rozhodně víc než její muž a její syn, se kterými se prakticky nevidí. A co teprve s vnukem.
   Kdy zase přijedete? Ptá se Tomáše, zatímco zdvihá kola na střechu auta a upevňuje je v nosiči. Je konec prázdnin, na chalupě byli jediný týden v celém roce a teď zase odjíždějí. Uvidíme, říká s odtažitým obličejem a Marie si pomyslí, jak zestárnul. Starosti, že, ta práce... Vydělá hodně, ale nemůže odmítnout jedinou zakázku. To všechno kvůli svojí ženě, která je zvyklá na luxus a sama nepracuje, ano, to kvůli ní takhle dře a jezdí po světě, místo aby byl třeba v Praze, u ní, u Marie. Jsi unavenej, urvanej, že jo, ptá se.... Nejsem, odsekává Tomáš, nech toho. Ale jsi, jsi, tohle cestování tě ničí a kluka taky... Nech toho, mami, nezačínej zase, nejsem, Tomáš sebou manipulovat nenechá.
    Dolije si víno, mlsá sýr a salám. Už se úplně setmělo, rozsvítí tedy nad zápražím lampu a svět se rozdělí na malý výsek žlutého světla a velikou, tichou hmotu tmy, hrozivě postávající kolem něj. Žárovka osvítí hrbolatou šedou omítku na zdi. Buchy buch, do lampy začnou narážet bručivé šedé tlusté můry. Kde se vzal, tu se vzal, na konci zápraží najednou sedí mourovatý kocour a prohlíží si Marii nehybnýma, sovíma, kulatýma očima. Á, pan klíšťák, jenom pojďte dál a nestyďte se, tohle jméno vymysleli kocourovi sousedovic děti. Ne že by byl vlezlý jako klíště, ale vždycky si jich přinese plný kožich a ona jejich vytahováním strávila nejednu utěšenou půlhodinku. Kocour zavrní, se zdviženým ocasem se jí otře o nohu, popoběhne k zelené plastové misce na kraji zápraží, sedne si k ní, otočí hebkou hlavu a podívá se na Marii. Neboj se, dostaneš, Marie se zvedne a jde do chalupy pro plechovku s kočičím žrádlem. Salám si pro jistotu vezme sebou a cestou do kuchyně ho dojí. Co dál? Mohla by si dát večeři, třeba ten segedín, mmm, seběhnou se jí sliny... Vyklopí jídlo na talíř, strčí ho do mikrovlnky, a zatímco přístroj tiše hučí, dívá se oknem do tmy.
    Mariin svět je tmy a samoty plný. V noci, zatímco je její muž v Říčanech, Marie nemůže spát, převrací se sama na posteli a poslouchá, jak tma šustivě proudí z pokoje do pokoje, jak se převaluje kolem postele a přelévá v trubkách topení. Tma je pustá a mrazivá a nemá k Marii žádný vztah. Proboha, je to jenom tma, říká si Marie, proč by mě měla mít ráda, vždyť to není člověk, ani zvíře, ani věc! Nepomáhá to, Marie tmu cítí jako bytost a její lhostejnost ji bolí a děsí. Všichni její blízcí jsou tak daleko, Marie je bezbranná jako dítě, chtěla by skrz šprušle dětské postýlky prostrčit ruku a chytit maminku za prst... Třeští do tmy oči, vzdychá a někdy pláče, nikdo ale nepřijde z vedlejšího pokoje, odkud byl vždy slyšet hovor dospělých... Ale kdo koho tehdy vlastně v té tmě držel za ruku? Jednou za nimi přijel Tomáš s rodinou na vánoce do Prahy, to byl Daneček ještě malý. Dětskou postýlku postavili na noc do její ložnice. Tma, vyplněná tichým oddechováním miminka, byla útulná, hebká a uklidňující, Marii se hezky spalo a cítila se doma. To bylo ale dávno, to vlastně vůbec nebylo... Ve tmě Marie není sama sebou, vlastně není vůbec nikým, je jenom jakýmsi uzlíčkem, složeným z úzkosti a myšlenek na osamělé stáří, bolívá ji celé tělo , žíly jsou naplněné drceným sklem, svaly a nervy cukají.... Václav zatím sedí ve vrátnici, malém, bíle omítnutém domečku u vstupní brány skladového areálu a dívá se na náhledy bezpečnostních kamer na monitoru počítače. Je ticho, počítač hučí. Vyasfaltované náměstíčko mezi velikými budovami skladů s plechovými vlnitými střechami. Vstupní brána se závorou. Drátěný plot s koly ostnatého drátu nahoře. Václav celé noci s nikým nepromluví ani slovo a ve dne spí. Tma se cpe do osvětlených míst, ozářených žlutým světlem lamp, obrazy zrní, k ránu Václavovi padá hlava a ze tmy začínají vyvstávat podivné chuchvalce, podivně se to tam přelévá a vlní. Nepřeběhl támhle někdo? Anebo to byl pes? Anebo halucinace? Ráno přicházejí ukrajinští dělníci, Václav je zapisuje do knihy, jejich podivná jména si musí nechat opakovat třikrát a skoro není s to odpovídat na jejich pozdravy. Dá jim dýchnout /ožralí do práce nesmějí/, odchází na ranní vlak do Prahy a opile se přitom potácí. Potom nastoupí do vlaku, dívá se z okna, svět se mu rozpadá před očima a zase se skládá do nějakého neznámého, podivného tvaru.
       Víš, co se mi včera stalo? Řekl nedávno u snídaně Marii. Měl jsem pocit, že mě přepadli mimozemšťani. Václav mluvil pomalu a ztěžka hledal slova. Jak to? Ráno jsem trochu usnul a když jsem se probudil, byla na jednom náhledu taková hrozná obrovská nohatá obluda, měla takový tlustý chlupatý břicho. Úplně jsem se vyděsil. A víš, co to bylo? Vesele se uchechtne a podívá se na Marii s výrazem „teď přijde ta pointa“. Vlezl mi do kamery pavouk! Marie se na něho smutně, vyděšeně podívala a opatrně se zeptala, to se ti stalo včera? Jo, včera, co je na tom divnýho? Marie chvilku mlčela a roztřásly se jí ruce. Dáš si ještě kafe? Zeptala se potom. Kafe? Řekl zamyšleně Václav a udiveně poslouchal, jak to slovo zní, kafe?
     U snídaně Václav většinou mlčí a když promluví, klade Marii podivné otázky. Nepřipadá ti, že mají ženský vlastně hrozně velký hlavy? Nebo - nenapadlo tě někdy, jak je možný, že lidi chodí takhle vzpřímený? Lidi jsou docela vysoký a ty chodidla mají docela malý, jak se na těch placičkách udržej? Marie mu něco říká a on se na ni dívá podivným, pozorným pohledem, jako by to nebyla jeho žena, se kterou je čtyřicet let, ale nějaký podivný objekt, který se před ním znenadání zhmotnil. Cože? Tadyhle to mluví? A co tohle, tohle má být ucho? Nemohl bych si na to sáhnout? Občas se uchechtne tím svým starým známým způsobem a Marie se ho skoro přestane bát. Jenomže pak má zase pocit, že jeho hlas a gesta, která k němu odjakživa patřila, jsou jenom takový navyklý způsob, jenom takový obal, pod kterým se začíná podivně drolit a nezadržitelně rozpadat. Marie má dojem, že se mezi Václava a svět něco vsouvá. že odchází do nějakých svých mlžných šílených světů a ztrácí cestu zpátky.
     Tma... Sotva Marie přijede na chalupu, tma už tady na ni čeká a je stejně pustá a mrazivá jako ta pražská. Je dokonce ještě horší, v Praze je aspoň slyšet hluk z ulice, tady je úplné ticho, která ruší jen myši, koulející si pod podlahou ořechem. A někdy ani to. Toto není jen tak obyčejné ticho; toto ticho je naplněné nějakým nesmírným hlukem za hranicí lidské slyšitelnosti a Marii jím praská hlava. Jednou se Marie v noci probudila bolestí a vlastním reflexivním máchnutím ruky. Dodnes se otřese štítivostí, když si vzpomene na tu chvějivou chlupatou kuličku, která ji odlétla z prstu někam do tmy. Myš přistála uprostřed pokoje, vypískla a rychle odcupitala za nábytek. Sakra, to zkoušíš, jestli už jsem mrtvá? Dívala se Marie nevěřícně na pokousanou ruku... Pak si aspoň zapálila svíčku. Také v Praze si ji občas zapaluje. Tichý žlutý plamínek pokoj hezky zútulní. Nedávno se ale probudila a svíčka ji naopak vyděsila, připadala si jako na hřbitově.
    Po takových nocích je těžko uvěřit, že život může být také hezký. Marie bývá po ránu celá podivně zkřehlá, myšlenky se jí matou, je v sobě nějak napříč, ztrácí se sama sobě v mlžném šíleném světě a nemůže najít cestu ven. Ještě že je tu knihovna, ten domov páchnoucí lyzolem. Mně se hnedka, když sem vejdu a ucítím ten smrad, zlepší nálada, řekla jednou Holubová. Marie s kamarádkou občas proklábosí celé šichty. Marně čtenář s povislým výrazem klepe kartičkou na pult, knihovnice neobsluhuje, knihovnice je obrácená dozadu a povídá si a povídá a povídá... Je hezké zase mluvit, je pěkné cítit, jak se vracíš do své pravé podoby, je dobré být zase na chvíli člověkem... S přítelkyní probírají především recepty, ale i o životě je třeba si promluvit. Někdy jsou fronty u obslužních míst tak velké, že Marie sedí vedle své kamarádky celé dopoledne a nemůžou prohodit ani slovo. Tehdy mají knihovnice pocit veliké křivdy a na čtenáře se utrhují. Jenomže lidské teplo dlouho nevydrží, vytratí se už v tramvaji, kterou jede domů a Marii zase naplní nějaká tíha, která se tváří jako pravda jejího života. Je marné se o něco pokoušet. Je marné snažit se přijít na lepší myšlenky. Mlžná tíha samoty se jim vždycky vysměje, rychle Marii celou zaplní a ta jenom sklopí hlavu. Mladý muž má na klíně dítě a něco mu tiše vypráví, chlapec si přetáhne modrobílého kulicha přes oči, zvrátí hlavu, opře si ji muži o prsa a dokořán otevře ústa. Puberťáci v černých kvádrech jedou do tanečních. Deset rozjívených Italů, zpívají si, řvou a poskakují, olé, olé olé olé olé, jeden muž se obrátí a Marie uvidí tlustý, přihlouplý dobrácký obličej... Marie do tohoto veselého, krevnatého života nepatří, jeji obličej je bledý a rozmlžený, mezi ní a světem visí nějaké mléčné sklo. Vypadá to křehce, prolomit se to ale nedá.
   Skutečně nedá? Když je Marie s mladými a především s Danečkem, celá ta tíha mizí. Jakápak tíha? Vždyť je to jen nějaká inverze, kterou znenadání odnese vítr... Večer tam byla, ráno je najednou pryč, nebe je modré, nad inverzí bylo vlastně pořád a jenom čekalo na příležitost, které se teď s radostnou úlevou chopilo. Věci jsou náhle přesně na svých místech, život je jasný a jednoduchý a to je prostě pravda. Marie má někdy pocit, že by stačilo jen úplně málo. Kdyby tak nezrušili tu továrnu. Kdyby tak nezavřeli tu školu. Tomáš by si tady mohl dělat ty webovky, signál na wifi tu naštěstí je, nastěhoval by se s rodinou do podkroví, místa je v chalupě dost... Vlastně jsou to jen taková klíšťata, viďte, pane klíšťáku, přejede Marie kocourovi rukou po hřbetě.
   Nedávno seděla Marie u pultu na vracení knížek, popíjela kávu z automatu a nudila se. Pátek, jeden čtenář za půl hodiny, je hrozné, jak ten čas někdy neubíhá, Marie jenom očima postrkovala hodinky, aby už mohla domů. Před časem jsem byla za tetou v hospicu, to si neumíš představit, řekla Holubová. Nemůže chodit, jenom tam tak leží a oni ji na jaře nevyvezou ani na slunce. A to jsou jeptišky, JEPTIŠKY, rozumíš? A to si to ta teta platí!
   Jak platí?
   No platí, myslíš, že ji tam nechají zadarmo, nebo že to za ni zaplatí stát? Ten se na tebe leda tak vykašle. Jenom si to představ. Celej život makáš a pak pro tebe zbyde jenom tohle, jenom tahle jedna postel. Holubová ukázala rukou. Asi takhle místa tam kolem sebe má, a žádná péče, žádnej zájem. Slunce? Zapoméééň, protáhla Holubová s hraným nadhledem, zapoméééň, hahá, slunce, to bys chtěla moc... A to si můžeš ještě blahopřát, jinde tě k tomu ještě pomažou hovnama.
Jakejma hovnama?
Jakejma hovnama? Holubová udělala dramatický obličej a začala šmejdit myší po stole. Počkej, najdu ti to, nedávno o tom psali na seznamu. Sakra, už je to asi pryč. No prostě nedávno byl soud se dvěma ošetřovatelkama, který na nějaký eldéence pomazávaly ty lidi hovnama.
Je tohle možný?
Je. A to nás čeká.
Kamarádka se podívala Marii do tváře a když uviděla její vyděšený, nesouhlasný obličej, spokojeně řekla. Jo, to nás čeká, někde se tam spolu sejdem. Nebo si myslíš, že tě bude syn vozit sebou po světě, až budeš stará a nebudeš moct? To si představuješ, že si tě naložej v autě do kufru? Nebo že ti koupěj takovej ten přívěsnej vozejček a na tom že tě budou tahat?
Takový věci mi ani neříkej.
Tady to máš, našla jsem to, ukázala Holubová na monitor a vztáhla tázavě ruku do prostoru. Tak kde to sme? Kde to sme?
Kde to jsme? To by Marie také ráda věděla. Plné město slušných lidí, pánové pomáhají maminkám s kočárky do tramvaje, mladí pouští Marii sednout, dobře vychovaní čtenáři se usmívají a hezky zdraví - a za rohem, jenom o patro výš nad tímto světem hodných slušných lidí - taková hrůza. Možná za tímhletím oknem. Anebo za tamtím. Tak kde to jsme, trčí najednou ruka v úžasu do prostoru, do světa, který je najednou neznámý a obludný, kde to jsme? Politici říkají, že se máme tak dobře, jako jsme se v historii nikdy neměli. Nikde žádná válka, hdp roste, peníze z evropské unie. S důchody to nebude valné, ve stáří se spolehněte na děti, taková je doba. Těm se to mluví, ti už si nakradli a v eldéénce neskončí. Marie celý život pracovala, založila rodinu, pečlivě odváděla všechny daně, udělala všechno, co měla, a za to všechno dostane jednu postel, ze které ani není výhled z okna? Skončí tedy stejně jako Holubová, která se na rodinu vykašlala?
   Marie leží v noci sama doma, nemůže se hnout a dusí se hrůzou. Vrznou dveře, někdo přichází. Veliká, tlustá postava, gumové bílé pantofle škrundají po linoleu. V ruce drží něco strašného. V pokoji je tma, jenom pootevřenými dveřmi proniká trochu světla zářivek z chodby, ve dveřích stojí někdo další v bílém plášti, takové věci se v jednom nedělají, to by nebyla legrace. Silná ruka plná nenávisti ji popadne za čelist. Marie chce křičet, jenom ale sípe, hází sebou a piští. Ucítí na tváři vlhkost. Smrad. Ták. Tiché pochechtávání. A ještě. Ze tmy na vedlejší posteli se ozývá hlasitý, chraplavý, nepříčetný smích. Z ulice za oknem halekají party teenagerů, táhnoucí z diskotéky, je jaro, všechno kvete a Petřín je plný milenců... Marie se nemůže uklidnit, vstává, zapaluje svíčky, dívá se v koupelně do zrcadla a převléká si propocenou noční košili. To je ještě za dlouho, za dlouho, nemysli na to!
   Hlavně, že jí chutná, Marie dojídá segedín a nalévá si další sklenici vína. Není to všechno tak špatné. Ten příjemný pocit, když se člověk nají něčeho dobrého. Anebo když se napije. Ta tíha uvnitř se najednou rozplyne a je ti tak blaženě, Marii náhle spadne hlava... Zvedne ji, zamžourá a uchopí sklenici. Škoda, že tu není Daneček, ten by ten segedín určitě ocenil. Chutná ti u báby, chutná? Dítě strčí do pusy čokoládu, veliké oči se zavřou, mmmm, větší blaho na světě není a Marie je šťastná... Marta? Když za nimi jednou za uherský rok přijedou, je samé maminko sem, maminko tam, nechte to nádobí, umyju to! Marta ví co se sluší a patří, Marta je jeden z těch slušných a milých lidí, kteří Marii obklopují, to kvůli stále veselé a prozpěvující si Martičce skončí Marie na eldéénce. Díky, Marto, seš hodná, řekne Marie a podívá se na syna, jestli oceňuje její snahu. Tomáš pije pivo a dívá se stranou. Mají svůj život, do kterého si nenechají zasahovat, mají pravdu. Aspoň někdo žije, když Marie už ne. Tomáš se osamostatnil brzo /nic jiného po něm ani nechtěli/, už na škole založil malou firmu na tvorbu webových stránek, byli na něj hrdí, ten se jim ve světě neztratí. Má ukázkovou rodinu, když vyrážejí v přilbách na krásných horských kolech na výlet, vypadají jak ze žurnálu. Je s nimi veselo, když přijedou, dokonce i dědeček pookřeje a při večeři třeba i promluví. Víte, co se mi včera stalo? Měl jsem pocit, že mě přepadli mimozemšťani. Řekne například. Jaký mimozemšťani, zapiští Marta nadšeně... Václav se zapýří a potěšeně pokračuje. Ráno jsem trochu usnul a když jsem se probudil, byla na jednom náhledu taková hrozná obrovská nohatá obluda, měla takový tlustý chlupatý břicho. Úplně jsem se vyděsil. A víte, co to bylo? Vesele se uchechtne a podívá se na Martu s výrazem „teď přijde ta pointa“. Vlezl mi do kamery pavouk! Ne! Pavouk! Zapiští Marta, vztáhne k Václavovi ruku, jako by se před něčím bránila a málem spadne pod stůl. Také ostatní se smějí, i Marie, ne, na důchod s Václavem se skutečně netěší. Jakej máte program? Zeptá se Tomáše. Zítra musíme za dědou na Žižkov a pozítří za babi do Brna. Obvyklé kolečko, Tomáš už nad tím už jenom mává rukou. Jsou tu jenom na pár dní, stráví to většinou po tramvajích a na dálnici, ti příbuzní, ti příbuzní. Nemohli byste se všichni nějak sestěhovat? Sestěhovat...
    Tak co, pane klíšťáku, najedl jste se? Kocour vyskočí Marii na klín, přešlápne tlapkami, přivře oči, zavrní a nechá se hladit. Kdyby je někdo na tom zápraží viděl, dýchlo by to na něho vesnickou idylou. Kocour zívne. Žena svírá jeho drobné tělíčko, kdepak tě mám, Danečku... Nakazit se životem u dětí, bez dětí to prostě nejde, proč už není možné žít spolu jako kdysi? Ten pocit, když přitiskneš obličej na hebkou tvářičku, ten pocit, když si vyjdeš na dětské hřiště a zaplaví tě to dětské běhání a vřískání... Ano, nebyla to selanka, ale byl to život, to zase ano.           Marie najednou zjišťuje, že je opilá. Co dělat, spát se jí nechce, nechce se jí do té tmy. Vítr ustal, je mrtvé ticho, na šňůře nad zápraží strnule visí hadr na podlahu. Do lampy narážejí můry. Přilétne netopýr, neslyšně se zatřepotá ve vzduchu a zase zmizí. Mohla by třeba ještě něco sníst, je tam ještě ta sekaná, hlad Marie nemá, zato chuť. Ne, neměla by tolik jíst, doktoři mají určitě pravdu. Ale co, zítra je sobota a v konzumu mají dopoledne otevřeno, může si nakoupit, na jídlo ještě má. Segedín ještě nedojedla, musí jít na záchod, nevadí, maso už je pryč a knedlíky s omáčkou snad kocour nejí. Vlídnýma rukama sundá protestující kočku z klína a postaví ji na zem.
   Vrací na zápraží, v ruce talířek se sekanou. Kocour sedí na stole, v hubě má veliké kolo knedlíku a bez výrazu na Marii zírá. Jedeš, potvoro! Kocour pustí knedlík, zavřeští, seskočí se stolu a popoběhne. Na konci zápraží se zastaví a zadívá se na ni. Pojď sem, potvoro, sekaná ti bude chutnat. Marie jí s kočkou na klíně, občas položí sousto na stůl, kocour ho způsobně sebere.
    Marie sní sekanou a zjistí, že je láhev vína dopitá. Nevadí, ještě by tu měl být rum. No tohle, pít o samotě rum, ale co vlastně... Vstane, vytáhne ze spíže láhev a jde do kuchyně, kymácí se, jde bez vůle a s podivným úsměvem, něco ji tam prostě táhne. Zastaví se před ledničkou, otevře ji a najednou zjistí, že se to nedá zastavit, že to bude muset všechno sníst. Ještě jedna porce sekané. A ještě punčáky. Vybíravě nad nimi zakývá prstem, ale dělá to jenom tak z legrace, ví, že je nakonec spořádá všechny. A proč vlastně ne, copak to není jedno? Proč žít zdravě, proč se šetřit, pro tu eldéénku na konec? Je to jedno, všechno je to úplně jedno, myslí si Marie a cítí se jako člověk, kterému konečně došlo, že toho všeho už bylo prostě moc a že to tedy „skutečně udělá.“ Marie se kymácí před ledničkou, hrabe v kastrolu rukou, tváře má zamazané od hnědé omáčky a cítí veliký jas a klid.