Co drží Nizozemí

Zlom

Nevzdávat to
do kopce se hrabe motorka
na ní nabalený chlap
pionýr slábne
škrouká
chlap začíná cítit
že nahoru nedojede
že dál už ho nedoveze
co ho dovezlo až sem...

Už to skoro chcíplo
už to skoro stojí
v tom okamžiku rovnováhy sil
v tom napjatém tichu
než se život zlomí
ale chlap se zatvrzele nevzdává
sedí
občas zezadu dopředu
zarumpluje tělem.

Únava

A moje budoucnost? Anebo minulost?
Nezmůžu se ani na vlastní stín
v zářivkovém bezčasí
ve kterém je rozvalený vyčerpaný pozdní podzim

Z žerdi sušák
za kotvu bezvětří
sesypnutí mezi dvěma druhy únavy
jediný skutečný pohyb

A kde se teď zahlédnout na čáře života?
Nic tak velkého tu nikde není...
A je to zakřiklé
potichu popřené,
jako když večer spolkne sluneční hodiny.

V kolika podobách.

Ale teď
vyplivnutý
do temna pokoje
jak židle po hostech.

Posečeno, holé pole.
A rozpačití zajíci,
najednou odtajnění,
srna nebyla?

S cigaretou po životě,
tohle, zdá se, nelže,
nebylo tam nic.

Malý a velký život

Neplánovaná chvíle,
chvíle, co se krásně nepočítá,
neodtikává
tu nic. Hybatelem odpoledne
jen drobná energie hry.

Napětí života?
Spor mezi vůněmi?

Jako když černá kočka zavře oči
a splyne s tmou,
zmizel celý ten plán, celý ten větší život,
jak školní úkol, nechaný na potom.

Tajuplný život slepého ramene...

V akváriu v prázdném domě
popoleze
šnek. Zabrblá bublinka.

Zbytečná rána nová a nová rána
nicota chybuje. Nevydrží v jednom tvaru,
přetéká a přepadává.

Dítě

Ve tmě dělá na tapetě cestičky
pak se jimi nehtem prochází
v neděli po koupání
před usnutím
najednou zasmrdí školní pondělí úterý středa
najednou dá se vidět ten řetězec
najednou zeď
syrově se přitulila...

Pak během času
hodně se dozvědět...
Ale tohle, to hlavní,
znát dobře odjakživa.

Tady

Napůl přítomnost, napůl vzpomínka.

Jdu lesem, kterým chodím od dětství,
les mě zná.
Odkud tedy vyletěl čmelák.
Z téhle chvíle?
Z mých nejhlubších vrstev?

Malování

Pomezí. Někdy je tak uklidňující
být mezi
jako je mezi
sklo okna pokusného ústavu,
které sdílí úzkost zvířat uvnitř
s mrazivou, čistou noční krajinou

Někdy je tak uklidňující

že stíny lidí
ve frontě na hřbitov
mají stejnou barvu
jako stíny stromů

Naplňující

Trpělivé
těžké
naplňující zápasy
ve světě plném děvčat.

Anebo /o holi/
trpělivé
těžké
naplňující zápasy
ve světě plném schodů.

Otázka do sebe

Na otázku zvenčí neodpovídá zeď,
matná, struhadlová, poznamenaná nehty,
bílá obálka,
co něčím duní, zaznívá,
pes, co štěká si dovnitř...

Občas ruka ulítne, divné slovo lítne z krku.
A moje budoucnost? Co mě čeká?
Na co je zaděláno v tomhle „semeništi"?

Příběh

Nechávám, na světle jak na ubruse,
číhavý dopis. To je celé.
A není! Leží si na stole, lampa si ho čte,
okna si ho podávají.

To je celé. A není!

Když se v noci vracím
cítím
užasle

- chalupa uhelně setmělá
vrata dokořán
a cítím, že cizí starost rázuje
po silnicích...

Holt

Je to smířlivě rozlité
jak kaluž piva na stole,
v níž tiše pobublává
to zbylé.

Po všech těch našich peripetiích a karambolech
budeme tedy spolu žít
v tomhle městě.
Ty jinde.

Rákos

Na jedné straně terasy restaurace
člověk u stolečku pije kávu,
na druhé straně řemeslník
něco zdí.
Mezi nimi rákosový paravánek.
Jsou na stejné terase
a přitom každý úplně jinde.
Jen občas je omítka cítit kávou,
káva omítkou.
Jen tak o sobě oba vědí.
Paraván je jenom z rákosu.
Je lehký.
Skoro průhledný.
Ale nepropustný.

Řeč

Na rohu se usadila dětská partička,
povykuje na někoho na druhé straně ulice,
zní to jak tlupa nasycených, spokojených paviánů.
Z dálky nerozumím.
Ale ten tón je jasný.
A co jiného je řeč…

Odcházím. Rozumím.
Jeden z nich zrovna popadl
nějakou tyč
a viklavě s ní mlátí o zem.

Prostory

Mládenci, rozvalení na sedačkách v tramvaji,
čouhající hluboko do uličky,
tak neuvěřitelně dlouhonozí,
jako by měli nohy místo těla.

Ale třeba je vnímám tak divně
jen proto, že z lidí vidím
jen to,
co strkají do mého prostoru...

Co drží Nizozemí

Mohutné hráze, které tomu odpírají,
obrovská zdymadla, která to krotí.
Ale nejvíc ten úplně tenounký pruh
uschlého rákosu na břehu,
skrz který to není vidět.

Bílá

Zeď, bíle natřená,
ráno sluncem nazlátlá,
v poledne červená,
večer modrá,

bílá vlastně není.
Anebo vždy?

Rovnováha

Olovnici, pronikající tělem,
řídí ruka,
která poslouchá tělo,
které v sobě hmatá po olovnici.

…

Můj život, moje smrt,
moje starost
i můj sen

zmatlané všechno dohromady a prohnětené
s tímhle polednem.

…

Ta samozřejmost, s níž jediné rozsvícené okno ve tmě
znamená celý dům...

Jak je to podobné té podivné samozřejmosti
s níž jsem tu...